Potvrďte Vaši polohu

Potvrďte Vaši polohu, nebo ji vyberte ze seznamu zemí za účelem navázání kontaktu s příslušnou lokální společností Ottobock. Postaráme se o to, abyste byli v budoucnu přesměrováni na vámi zvolené stránky a vždy tak byli na správném místě.

Jirka-Ježek-inspirativní-příběhy-obr-1
Jirka-Ježek-inspirativní-příběhy-obr-1
Jirka-Ježek-inspirativní-příběhy-obr-1
Inspirativní příběh

Jirka Ježek

Nezdolný superman Jirka odzbrojuje úsměvem

Nezdolný superman Jirka odzbrojuje úsměvem

Můj příběh

Bylo mi tehdy 11 let. Šli jsme jedno jarní odpoledne s kamarády hrát na Letnou fotbal. Chtěli jsme přeběhnout silnici a já jsem z nepochopitelných důvodů vyrazil sám, kluci zůstali stát na chodníku. Doběhl jsem na tramvajové koleje, a protože na druhé straně jezdila auta a blížily se tramvaje, tak jsem se otočil a chtěl jsem přeběhnout zpátky ke klukům. Bohužel v tu chvíli jela Tatra plná cementu a jak jsem se otočil, tak jsem strčil nohu pod její zadní kola. Udělalo to „křup“, já se zvednul a přešel silnici ke klukům a až tam jsem sebou seknul na zem. Pak už si jen pamatuju, že mě vezla sanitka rovnou do Motola na operační sál. Když jsem se ráno probudil, byl krásný den, sluníčko, byl jsem na pokoji sám. Sestřičky mě viděly přes sklo a hned přiběhly a chovaly se ke mně strašně krásně, tím mi asi ulehčily ten první šok, že nemám nohu pod kolenem. Byl tam jen kus obvazu, hadičky a jinak nic. Možná díky tomu, že mi bylo 11, tak jsem se na to podíval a vůbec jsem nepropadl žádné hysterii, řekl jsem si v duchu „Hele, já nemám nohu, to je dobrý!“

Hele, já nemám nohu, to je dobrý!

Do školy jsem se fakt těšil. Zní to možná divně, že se kluk těší do školy, ale pro mě to byl cíl celé té anabáze léčení po úrazu. Říkal jsem si, že jakmile se vrátím do školy, budu zase úplně zpátky v životě. Na půl cesty se mi přestalo chtít, protože mi došlo, že to ve škole všichni vědí a budou na to koukat jak na exota. Tak jsem se vrátil a šel jsem do školy až druhý den. Ale dopadlo to tak nějak v pohodě, spolužáci i učitelé se mnou jednali, jako by se nic nestalo, začal jsem hned zlobit jako dřív. Po základní škole jsem chtěl být leteckým mechanikem, ale úřednice na národním výboru rozhodla, že bych takový obor fyzicky nezvládl. A tak jsem se víceméně náhodným výběrem ocitnul na elektrotechnické průmyslovce. Druhý den po maturitě, když jsem se probral z oslav, šel jsem si shodou okolností ke svému technikovi pro novou protézu. A on mi nabídl, že si otvírá soukromou praxi, jestli se nechci stát protetikem, že by mě tomu oboru naučil za pochodu. Pro mě to byla obrovská nabídka, protože jsem nikdy nebyl spokojen s tím, jak ty protézy vypadají. A byla tam výhoda v tom, že budu mít k těm pacientům jiný vztah, protože mám s amputací a s protézou vlastní zkušenost. Takže jsem týden po maturitě hned nastoupil do pracovního procesu.

Už na střední škole, v té největší pubertě, jsem trávil spoustu času na večírkách, a v práci jsem na to potom měl další kumpány. Bylo to pro mě takové prodloužení toho studentského života. Ale samozřejmě po čase to tělo vypne, ten alkohol ho unavuje a nechtěl jsem mu propadnout. Tak jsem si jednou řekl dost, takhle to nejde. Chtěl jsem si k té práci najít nějakého koníčka, vrátit se ke sportu.

Vzpomínám si, ještě když jsem chodil do školy, jak mi jednou táta přinesl výstřižek z novin, kde se psalo o cyklistovi Josefu Lachmanovi. Byl na tom s nohou stejně jako já a vybojoval stříbro na paralympijských hrách v Soulu 1988. Táta mi tehdy řekl, že tohle je borec, zatímco já jen zlobím. Tehdy jsem se jen zasmál a dál si žil podle svého. Teď ale, v těch dvaceti, jsem chodil s holkou, jejíž táta spolupracoval právě s Josefem Lachmanem. Seznámil nás a Lachman mi ukázal, jak je cyklistika krásná a že i sport handicapovaných má v cizině velkou úroveň a dá se to v něm daleko dotáhnout. Byl to sebevědomý, zcestovalý chlap, učaroval mně. A viděl ve mně talent. Postavil mi kolo a hned toho roku jsem byl druhý na závodě Nerudovkou na Hrad. Začal jsem se tedy věnovat cyklistice. Asi jsem v sobě našel nějaký talent nebo sportovní nadání, postupně jsem tomu každý rok dával víc a víc, až jsem postupem času stál v Sydney na stupních vítězů se zlatou medailí z paralympiády na krku. Ta cesta byla pozvolná, ale o to déle možná vydrží.

Jirka-Ježek-inspirativní-příběhy-obr-2

V současnosti mám na každou aktivitu jinou protézu. Na běžné chození po městě musí být jiná než na sport a samozřejmě na kolo mám také speciální. Ještě z doby, kdy jsem byl protetikem, mám několik protéz, které jsem si vyráběl sám. Myslím si, že kdybych neměl ten úraz, žil bych úplně obyčejný život obyčejného chlapa v Praze, chodil každý den s taškou do práce, nepoznal bych svou krásnou a hodnou manželku. Myslím, že bych v žádném oboru nevynikal. Možná to zní divně, ale já jsem vlastně tak nějak zvláštně šťastný, že se mi ten úraz stal…

Jirka-Ježek-inspirativní-příběhy-obr-5
Úspěchy

Moje největší sportovní úspěchy:

Paralympijský vítěz – Sydney 2000 (stíhací závod 4 km, 1km ps)

Paralympijský vítěz – Atény 2004 (silniční závod + časovka)

Mistr světa – Aigle 2006 (časovka)

Mistr světa – Bordeaux 2007 (silniční závod)

Paralympijský vítěz – Peking 2008 (stíhací závod 4 km, časovka)

Mistr světa – Manchester 2009 (stíhací závod 4 km ve světovém rekordu 4:40,899)

Mistr světa – Baie-Comeau 2010 (časovka)

Mistr světa – Montichiari 2011 (stíhací závod 4 km)

Vítěz Světového poháru 2011

Vítěz Světového poháru 2012

Paralympijský vítěz – Londýn 2012 (časovka na 24 km)

Vítěz Světového poháru 2013Vítěz Světového poháru 2014

Jirka-Ježek-inspirativní-příběhy-obr-4
Interview

Rozhovor s Jirkou

Jiří Ježek a štěstí v neštěstí, které odstartovalo jeho dlouholetou úspěšnou sportovní kariéru

Nadějný mladý fotbalista přišel v pouhých jedenácti letech při autonehodě o pravou nohu pod kolenem. Na první pohled tragický životní milník mu ale nakonec nestál v cestě splnit si svůj sportovní sen. Nejúspěšnější paralympijský cyklista ukončil aktivní kariéru v roce 2017. Od té doby se věnuje motivačním přednáškám a charitativním projektům, moderování, práci v médiích a sportovnímu poradenství.

Můžeš nám přiblížit, co se v onom osudném roce 1985 na Letné stalo, popsat tvá zranění a následný návrat do normálního života ´skoropuberťáka´?

Jak to tak bývá, byl to zlomek vteřiny. Špatně jsem vyhodnotil situaci při přecházení široké ulice. Dvě dvouproudové silnice a tramvajové pásy… Chtěl jsem to celé přeběhnout najednou, ale najednou jely tramvaje z obou strany, rozjela se auta. V půli jsem se otočil, že se vrátím, ale to už mi za zády jela nákladní Tatra, které jsem si nevšiml. Strčil jsem jí nohu přímo pod zadní kola. Po šestihodinové operaci v motolské nemocnici jsem e probudil a zjistil, že mi chybí pravá noha pod kolenem. Samozřejmě to byl šok, ale nedalo se nic dělat. Musel jsem to vzít, jak to je. Ta bouračka byla moje blbost, takže jsem se spíš snažil se co nejdřív vrátit do normálního života.

Kdy jsi se po operaci rozhodl opět se věnovat sportu, a jaká byla tvoje motivace, resp. kdo byl tvůj sportovní vzor?

Sport byl můj život. Hrál jsem fotbal za Spartu, snil o tom, že jednou budu špičkovým hráčem, kapitánem Sparty a oporou reprezentace. V té době na Letné zářily hvězdy jako Honza Berger, Stanislav Griga nebo František Straka a já je mohl potkávat na chodbách na tréninku. Vypadalo to, že všechno jde správným směrem, ale najednou… Po úrazu mi bylo jasné, že s výkonnostním fotbalem je konec, ale jinak jsem na sport nezanevřel. Naopak, obrovsky mi pomohl v „návratu“. Právě díky lásce ke sportu jsem to zvládl mnohem rychleji, než všichni předpovídali. Právě v Sokole jsem si znovu zkoušel, co všechno s novou protézou zvládnu. A každá zvládnutá sportovní disciplína mi vracela důležité sebevědomí, že i přes ten úraz zvládnu vše, co mí vrstevníci. Ostatně, i na protézu jsem měl štěstí. Tehdejší technici ve mě viděli aktivního kluka a udělali mi to nejmodernější, co šlo. Měl jsem jednu z prvních protéz od tehdy „západoněmecké“ firmy Ottobock. To mi umožnilo aktivní sportování i brzký návrat do školy mezi spolužáky. Samozřejmě to často hodně bolelo, nebylo to jednoduché, ale já chtěl dělat všechno naplno, takže jsem se naučil s bolestí žít. To mi paradoxně později hodně pomohlo, když jsem se rozhodl věnovat závodní cyklistice. Ta je totiž často jen o dlouhých hodinách bolesti a trápení… :-)

Jaké životní vítězství považuješ za své největší si každý domyslí, ale jaké sportovní je pro tebe opravdu nejcennější?

To nejdůležitější bylo začít. Začít s cyklistikou. A byla to vlastně náhoda. Pracoval jsem jako protetik v malé firmě v pražských Holešovicích. Majitele Jana Němce jsem znal od malička ze Sokola, ale že se věnuje protetice jsem zjistil až po maturitě, když mi nabídl práci. Nadchlo mě to, mohl jsem využít svoje „pacientské“ zkušenosti a zároveň se naučit to, co budu sám dokonce života potřebovat. Kvalitní a „padnoucí“ protéza je pro aktivní životní styl nezbytností. Skočil jsem do toho oboru po hlavě a moc mě to bavilo. Pacienti mi věřili, cítili, že jsme „na jedné lodi“. Bylo mi dvacet, když jsem poznal Josefa Lachmana, našeho prvního paralympijského cyklistu. Doslova mě okouzlil. Ukázal mi, jak je cyklistika krásná, přestože občas bolí. Jeho vášeň pro sport mě inspirovala, hned druhý den jsem do koruny vybral všechny svoje úspory, koupil si závodní kolo a začal trénovat. Původně to měl být jen koníček k práci, ale po deseti letech a několika velkých úspěších jsem se stal nejlepším na světě a začal se jako první hendikepovaný cyklistika sportem i živit. Moje kariéra nakonec trvala pětadvacet let a naprosto mi změnila život. Díky cyklistice jsem procestoval celý svět, poznal svoji manželku, společně jsme zažili neuvěřitelná vítězství i málem tragické pády, ale hlavně jsem si vlastně splnil ten původně přerušený dětský sen, tedy být úspěšným profesionálním sportovcem. Jen místo fotbalu jsem kariérou „projel“ na kole.

Dlouhá léta spolupracuješ se značkou Ottobock. Jaké byly tvoje začátky a kam se z tvého úhlu pohledu tenhle vztah za tu dobu posunul?

Už jsem říkal, že protézy Ottobock jsem měl od začátku a vlastně ani nic jiného nikdy nemusel zkoušet. Naše vztahy s českým zastoupením začaly už v době, když jsem se protetice učil, jezdil jsem do Německa na semináře a školení a později se vše odehrávalo v sídle české firmy ve Zruči u Plzně. Mám ve firmě spoustu přátel. Firma mě podporovala v cyklistice i v dalších aktivitách prakticky od začátku kariéry a spolupracujeme stále. Mám radost, jak se ten obor u nás vyvíjí a Ottobock ČR vždycky byl a je toho vývoje lídrem. Zrovna letos řeším nové protézy na svoje sportovní aktivity. Kromě cyklistiky teď totiž rád i běhám, hraju s partou volejbal a baví mě i dlouhé výlety s nordic-walking hůlkami. Na běh mám už přes rok nové chodidlo 1E90 Sprinter a jsem s ním moc spokojený. Na další aktivity připravujeme protézu s chodidly 1E95 Challenger a 1C50 Taleo. Věřím, že to opět o stupeň posune komfort a možnosti pro všechny aktivity, které miluju.

Moderování a dalším podobným aktivitám jsi se, třeba okrajově, věnoval už jako profesionální sportovec, nebo si tuhle svou komunikační touhu vyslyšel až po ukončení sportovní kariéry?

Moderování je spíš takový můj koníček. Občas jsem uváděl nějaké sportovní slavnostní večery a podobné akce, pak mi některé televize nabízeli komentování cyklistických závodů nebo velkých sportovních akcí a po ukončení profesionální kariéry přišla nabídka moderovat sportovní zprávy na CNN Prima News. Nebylo to snadné, ale moc mě to bavilo. Teď po roce mám před sebou novou výzvu, stal jsem se moderátorem vysílání v Českém Rozhlase na stanici Radiožurnál Sport.

Máš báječnou ženu, která tě plně podporuje. Kde a jak jste se poznali?

Poznali jsme se díky cyklistice, paradoxně na závodech v Rakousku. Soňa byla první holka, která na kolo a hodiny tréninku nežárlila. Její táta totiž celý život závodil, a to i ve vyšším věku v té kategorii „masters“, tedy závodníků nad 40let. Právě v Rakousku měli tehdy „staří pánové“ své mistrovství světa a ve stejném městě byly i závody paralympijských cyklistů. Já viděl krásnou a milou holku, párkrát jsme se na ni usmál, mrknul a bylo to… Jsme spolu už skoro pětadvacet let a od roku 2000 jsme manželé. Soňa je moje největší vítězství. Podporovala mě, fandila mi, byla mojí manažerkou, dělala mi to nejšpičkovější zázemí. A hlavně byla mojí největší motivací vyhrávat. Když jsem totiž v cíli viděl tu radost v jejích očích...

Co tě teď čeká? Máš na svém ´to do´ seznamu nějaké zajímavé výzvy?

Možná to bude znít divně, ale já už nemám žádné ambice nebo touhy něco dokázat. Chci si užívat života, pořád se snažím denně sportovat, pracovních aktivit si beru tak akorát, i když menší nebo větší výzvy přicházejí pořád, takže se nebojím, že bych se nudil. Naopak, přijde mi, že jsme se Soňou nijak moc nepolevili. Ale aktivní život nás prostě baví.