Jirka Ježek

Jiří Ježek a štěstí v neštěstí, které odstartovalo jeho dlouholetou úspěšnou sportovní kariéru

Nadějný mladý fotbalista přišel v pouhých jedenácti letech při autonehodě o pravou nohu pod kolenem. Na první pohled tragický životní milník mu ale nakonec nestál v cestě splnit si svůj sportovní sen. Nejúspěšnější paralympijský cyklista ukončil aktivní kariéru v roce 2017. Od té doby se věnuje motivačním přednáškám a charitativním projektům, moderování, práci v médiích a sportovnímu poradenství.

Můžeš nám přiblížit, co se v onom osudném roce 1985 na Letné stalo, popsat tvá zranění a následný návrat do normálního života ´skoropuberťáka´?

Jak to tak bývá, byl to zlomek vteřiny. Špatně jsem vyhodnotil situaci při přecházení široké ulice. Dvě dvouproudové silnice a tramvajové pásy… Chtěl jsem to celé přeběhnout najednou, ale najednou jely tramvaje z obou strany, rozjela se auta. V půli jsem se otočil, že se vrátím, ale to už mi za zády jela nákladní Tatra, které jsem si nevšiml. Strčil jsem jí nohu přímo pod zadní kola. Po šestihodinové operaci v motolské nemocnici jsem e probudil a zjistil, že mi chybí pravá noha pod kolenem. Samozřejmě to byl šok, ale nedalo se nic dělat. Musel jsem to vzít, jak to je. Ta bouračka byla moje blbost, takže jsem se spíš snažil se co nejdřív vrátit do normálního života.

Kdy jsi se po operaci rozhodl opět se věnovat sportu, a jaká byla tvoje motivace, resp. kdo byl tvůj sportovní vzor?

Sport byl můj život. Hrál jsem fotbal za Spartu, snil o tom, že jednou budu špičkovým hráčem, kapitánem Sparty a oporou reprezentace. V té době na Letné zářily hvězdy jako Honza Berger, Stanislav Griga nebo František Straka a já je mohl potkávat na chodbách na tréninku. Vypadalo to, že všechno jde správným směrem, ale najednou… Po úrazu mi bylo jasné, že s výkonnostním fotbalem je konec, ale jinak jsem na sport nezanevřel. Naopak, obrovsky mi pomohl v „návratu“. Právě díky lásce ke sportu jsem to zvládl mnohem rychleji, než všichni předpovídali. Právě v Sokole jsem si znovu zkoušel, co všechno s novou protézou zvládnu. A každá zvládnutá sportovní disciplína mi vracela důležité sebevědomí, že i přes ten úraz zvládnu vše, co mí vrstevníci. Ostatně, i na protézu jsem měl štěstí. Tehdejší technici ve mě viděli aktivního kluka a udělali mi to nejmodernější, co šlo. Měl jsem jednu z prvních protéz od tehdy „západoněmecké“ firmy Ottobock. To mi umožnilo aktivní sportování i brzký návrat do školy mezi spolužáky. Samozřejmě to často hodně bolelo, nebylo to jednoduché, ale já chtěl dělat všechno naplno, takže jsem se naučil s bolestí žít. To mi paradoxně později hodně pomohlo, když jsem se rozhodl věnovat závodní cyklistice. Ta je totiž často jen o dlouhých hodinách bolesti a trápení… :-)

Jaké životní vítězství považuješ za své největší si každý domyslí, ale jaké sportovní je pro tebe opravdu nejcennější?

To nejdůležitější bylo začít. Začít s cyklistikou. A byla to vlastně náhoda. Pracoval jsem jako protetik v malé firmě v pražských Holešovicích. Majitele Jana Němce jsem znal od malička ze Sokola, ale že se věnuje protetice jsem zjistil až po maturitě, když mi nabídl práci. Nadchlo mě to, mohl jsem využít svoje „pacientské“ zkušenosti a zároveň se naučit to, co budu sám dokonce života potřebovat. Kvalitní a „padnoucí“ protéza je pro aktivní životní styl nezbytností. Skočil jsem do toho oboru po hlavě a moc mě to bavilo. Pacienti mi věřili, cítili, že jsme „na jedné lodi“. Bylo mi dvacet, když jsem poznal Josefa Lachmana, našeho prvního paralympijského cyklistu. Doslova mě okouzlil. Ukázal mi, jak je cyklistika krásná, přestože občas bolí. Jeho vášeň pro sport mě inspirovala, hned druhý den jsem do koruny vybral všechny svoje úspory, koupil si závodní kolo a začal trénovat. Původně to měl být jen koníček k práci, ale po deseti letech a několika velkých úspěších jsem se stal nejlepším na světě a začal se jako první hendikepovaný cyklistika sportem i živit. Moje kariéra nakonec trvala pětadvacet let a naprosto mi změnila život. Díky cyklistice jsem procestoval celý svět, poznal svoji manželku, společně jsme zažili neuvěřitelná vítězství i málem tragické pády, ale hlavně jsem si vlastně splnil ten původně přerušený dětský sen, tedy být úspěšným profesionálním sportovcem. Jen místo fotbalu jsem kariérou „projel“ na kole.

Dlouhá léta spolupracuješ se značkou Ottobock. Jaké byly tvoje začátky a kam se z tvého úhlu pohledu tenhle vztah za tu dobu posunul?

Už jsem říkal, že protézy Ottobock jsem měl od začátku a vlastně ani nic jiného nikdy nemusel zkoušet. Naše vztahy s českým zastoupením začaly už v době, když jsem se protetice učil, jezdil jsem do Německa na semináře a školení a později se vše odehrávalo v sídle české firmy ve Zruči u Plzně. Mám ve firmě spoustu přátel. Firma mě podporovala v cyklistice i v dalších aktivitách prakticky od začátku kariéry a spolupracujeme stále. Mám radost, jak se ten obor u nás vyvíjí a Ottobock ČR vždycky byl a je toho vývoje lídrem. Zrovna letos řeším nové protézy na svoje sportovní aktivity. Kromě cyklistiky teď totiž rád i běhám, hraju s partou volejbal a baví mě i dlouhé výlety s nordic-walking hůlkami. Na běh mám už přes rok nové chodidlo 1E90 Sprinter a jsem s ním moc spokojený. Na další aktivity připravujeme protézu s chodidly 1E95 Challenger a 1C50 Taleo. Věřím, že to opět o stupeň posune komfort a možnosti pro všechny aktivity, které miluju.

Moderování a dalším podobným aktivitám jsi se, třeba okrajově, věnoval už jako profesionální sportovec, nebo si tuhle svou komunikační touhu vyslyšel až po ukončení sportovní kariéry?

Moderování je spíš takový můj koníček. Občas jsem uváděl nějaké sportovní slavnostní večery a podobné akce, pak mi některé televize nabízeli komentování cyklistických závodů nebo velkých sportovních akcí a po ukončení profesionální kariéry přišla nabídka moderovat sportovní zprávy na CNN Prima News. Nebylo to snadné, ale moc mě to bavilo. Teď po roce mám před sebou novou výzvu, stal jsem se moderátorem vysílání v Českém Rozhlase na stanici Radiožurnál Sport.

Máš báječnou ženu, která tě plně podporuje. Kde a jak jste se poznali?

Poznali jsme se díky cyklistice, paradoxně na závodech v Rakousku. Soňa byla první holka, která na kolo a hodiny tréninku nežárlila. Její táta totiž celý život závodil, a to i ve vyšším věku v té kategorii „masters“, tedy závodníků nad 40let. Právě v Rakousku měli tehdy „staří pánové“ své mistrovství světa a ve stejném městě byly i závody paralympijských cyklistů. Já viděl krásnou a milou holku, párkrát jsme se na ni usmál, mrknul a bylo to… Jsme spolu už skoro pětadvacet let a od roku 2000 jsme manželé. Soňa je moje největší vítězství. Podporovala mě, fandila mi, byla mojí manažerkou, dělala mi to nejšpičkovější zázemí. A hlavně byla mojí největší motivací vyhrávat. Když jsem totiž v cíli viděl tu radost v jejích očích...

Co tě teď čeká? Máš na svém ´to do´ seznamu nějaké zajímavé výzvy?

Možná to bude znít divně, ale já už nemám žádné ambice nebo touhy něco dokázat. Chci si užívat života, pořád se snažím denně sportovat, pracovních aktivit si beru tak akorát, i když menší nebo větší výzvy přicházejí pořád, takže se nebojím, že bych se nudil. Naopak, přijde mi, že jsme se Soňou nijak moc nepolevili. Ale aktivní život nás prostě baví.