Radek
Parahokejista Radek velí s protézou nohy reprezentaci.
Parahokejista Radek velí s protézou nohy reprezentaci.
Pozor, má nůž!
Naší partě tehdy ujela na začátku listopadu 2018 tramvaj přímo před nosem, a tak jsme šli do centra Plzně pěšky. Měl to být fajn večer. Chtěli jsme zajít na dobrou večeři, trochu se odreagovat. Večeři jsme zvládli, přesun zpátky do centra k bytu přátel už bohužel ne. Potkali jsme tři kluky a jeden z nich spadl. Od té chvíle už mám jen záblesky. Prý jsem se zbylých dvou zeptal, proč mu nepomohou a najednou jsme stáli proti sobě. Instinktivně jsem si stoupl před svoji přítelkyni a slyšel její hlas: „Pozor, má nůž!“ Tahle věta mi definitivně změnil život. Mockrát jsem se ptal sám sebe, co jsem mohl udělat jinak, proč se to stalo, proč jsem si jich všímal. Musel jsem si to zakázat řešit, protože bych nad tím musel hloubat do konce života.
Ve fakultní nemocnici na plzeňském Lochotíně mě okamžitě operovali. Selhaly mi však játra i ledviny, tak mě museli převézt do Prahy a napojit na dialýzu. Chvíli to vypadalo, že bude potřeba transplantace. Tělo se nakonec naštěstí vzpamatovalo, v důsledku toho všeho se mi však přestaly prokrvovat nohy. Levá musela být amputována ve stehně, v pravé nemám přitahovače v bérci a kus lýtkového svalu. Levou vyřešila protéza, a pokud nechce zakopávat o špičku, na pravé musí nosit speciální ortézu v botě.
Boj o život trval dva měsíce. Dopadl dobře. Po celou dobu jsem měl kolem sebe rodinu a kamarády. Musím říct, že tohle mi pomohlo ze všeho nejvíc, a jsem za to neuvěřitelně vděčný. Každý den jsem viděl, že na mně někomu záleží. Pro návštěvy to asi taky nebylo nic moc, když mě tam ti lidé viděli. Spousta opravdových tvrďáků u mě na pokoji nevydržela, radši šli na chodbu. Nedivím se jim. Nebyl to pohled pro každého, ale stejně se za mnou vrátili. A já si z toho bral sílu. Najednou jsem si začal říkat, že to zvládnu. Začal jsem věřit, že si to v té nemocnici nějak odležím, všechno se dá do kupy a já se vrátím do života. Nějakým způsobem i bez nohy. Věděl jsem totiž, že se mám kam vrátit.
Rehabilitovat jsem se šedesáti kily na dva metry výšky, tedy třicet kilo minus, začínal v zuboženém stavu. Zubožený fyzicky, ale odhodlaný psychicky.
Zelinka nezájem. Zamítnuto. Noha nebude.
Pojišťovna se podívala do mých papírů a měla jasno: „Na bionickou protézu zvoleného typu nemáte nárok, nevyužil byste ji, nezvládl byste ji.“ Ani si mě nepozvali, nikdy mě neviděli. Jak to mohli vědět, jak to mohli rozhodnout? Od stolu si prostě někdo řekl: „Zelinka nezájem. Zamítnuto. Noha nebude.“ Můžu jen znovu a znovu ze srdce děkovat Hance Kohoutové, lektorce speciální Školy chůze pro amputované, která se mě ujala a natočila se mnou video s požadovaným typem vypůjčené protézy. Chodila se mnou venku, předvedli jsme, že ten kloub umím ovládat a využívat. Odeslala to na pojišťovnu a najednou vysněný kloub přišel. No a auto a upravit bydlení, v tomhle mi pomohli kluci z florbalu. Založili transparentní účet, kam mi lidé posílali pomoc, a začátek mi tím hodně ulehčili.
Že se budu chtít nějakou formou vrátit ke sportu, to jsem věděl vlastně hned. Díky Cestě za snem jsem se už v létě 2019 podíval na Tour de France. Vzali mě tam, ukázali mi, že se musím postarat sám o sebe a všechno zvládnu. Hodně jsem se toho výletu bál, ještě jsem si nebyl v chůzi tak jistý, ještě jsem si nebyl vůbec jistý v koupelně. Bál jsem se a zároveň zjistil, že to dokážu překonat, a především jsem se seznámil s dalšími lidmi, kteří mi věřili a chtěli zase pomoci. Právě tahle akce moje vnímání celé situace taky dost změnila, začal jsem se dívat i do budoucnosti. A viděl jsem tam jasně sport. Díky bionickému kloubu můžu jezdit třeba na kole, což je naprosto super. Jenom si musím dát pozor, aby se noha, stejně jako telefon, nevybila😊“ Zaujalo mě pak i lyžování na monoski, ale od začátku mě to nejvíc táhlo k para hokeji.
Teď je ze mě profesionální sportovec, hraju za SKV Sharks Karlovy Vary a jsem hrdým kapitánem české parahokejové reprezentace. A žiju svůj nejlepší život.
