Zorka
Pamatuji si ten den velmi dobře, bylo to 3 dny před Vánocemi 2022 a byla jsem v 6. měsíci těhotenství. Povedlo se mi přemluvit manžela, aby se mnou šel na kontrolu na gynekologii, na ultrazvuku měl poprvé vidět tvář naší holčičky.
Můj gynekolog je zároveň můj dobrý kamarád, takže jsme, jako obvykle, probírali všechno možné i nemožné. On ale najednou zmlkl a jen zíral do monitoru. Prý nevidí ručičku… I když se považuji za silnou ženu, v tu chvíli jsem se zhroutila. Z ordinace jsem doslova utekla s příšerným tlakem na hrudi – o jedno děťátko jsme už přišli, tohle přece nemůže být pravda. Celou cestu domů jsme s manželem v autě brečeli.
V rychlém sledu následovala další vyšetření, aby lékaři mohli vyloučit nějaká další, mnohem závažnější onemocnění. Z výsledků odběru plodové vody jsme se tak s úlevou dozvěděli, že naší Zorce chybí pouze ručička. Ani na vteřinu jsme nemysleli na to, že bychom o ní dobrovolně přišli, že bychom si ji nechali vzít. Ovšem na rozdíl ode mě s manželem, kteří jsme v sobě v té složité chvíli našli oporu, to naše rodina vzala velmi těžko. Prý to bude chudáček, prý se jí budou ostatní děti smát. Po velkém osobním zklamání jsem se tehdy rozhodla věřit v jediné, a to, že se Zorka jednou obklopí jen těmi lidmi, kteří jí budou stát za to, a kteří nebudou koukat na to, jestli má nebo nemá perfektní ruku.
Po narození dcerky nás v nemocnici ujistili, že dokud malé nebude rok, nemusíme podnikat žádné zásadní kroky. Víc nám toho ale nikdo neřekl. Žádné informace o protézování, o možné fyzioterapii, jaké jsou možnosti a co bychom jako rodiče mohli a měli dělat, prostě nic. Když pak byly Zorce zhruba 2 měsíce, seděli jsme zrovna s manželem u večeře, když mi přišla zpráva od švagrové. Poslala mi video, ve kterém mluvili kluci z firmy Ottobock o tom, kdy vybavovat děti, kterým chybí ručička a jaké typy protéz existují. S velkou nadějí jsme okamžitě kontaktovali místní protetiku, kde nás nasměrovali přímo na firmu Ottobock.
Na naše první setkání nezapomenu. Oba kluci byli moc příjemní, co mě ale totálně dostalo, bylo, že jeden z nich, Jakub, má také vrozenou amputaci, jako naše Zorka. Představte si, jaká to je úleva pro rodiče, kteří řeší takovou situaci. Kluk, který se také narodil bez ruky a sám si tím vším prošel a není žádný chudáček. Je prostě, stejně jako jeho kolega Ondřej, profík na správném místě. Kluci nám ochotně odpověděli na všechny dotazy, a dokonce Zorce hned na místě vyrobili jednoduchou „přivykací“ protézku.
Kdybychom čekali rok, jak nám bylo původně řečeno, možná bychom teď s dcerkou řešili problémy s páteří, nebo jiné potíže. Proto mě potěšilo, že se poté v nemocnici sami obrátili na firmu Ottobock, jestli by pro ně jejich specialisté nemohli udělat na toto téma odbornou přednášku, aby si doplnili chybějící informace. To je dle mého skvělý přístup dobré nemocnice, a měl by to být vlastně standard.
To, že se nám narodila Zorka, a je taková, jaká je, je to nejlepší, co se nám mohlo v životě přihodit. Otevřelo nám to zcela nový pohled na svět a na věci, které se kolem nás dějí. Po kontrolách na dětské hematologii, onkologii a neurologii vím, že jsou děti, které jsou na tom stonásobně hůře. Vlastně je mi hanba, že jsem na začátku měla obavy, že Zorka nebude mít ručičku. To, že jí ručka chybí, nám plně vynahrazuje především jak svojí nekonečnou láskou a pozitivním životním naladěním, tak chutí k jídlu a dlouhým, nerušeným spánkem.
Zorka je prostě nejkrásnější a nejšikovnější dítě na světě a jsem přesvědčená, že bude první chirurgyní, která provede operaci robotickou rukou!
